Máma... v dětství středobod vesmíru našich životů, jistota, že vše je v pořádku a tak trochu i samozřejmost, že máma všechno zařídí a o vše se postará.
Až v dospělosti si mnohdy uvědomíme, že máma je také člověk se svými radostmi, starostmi, tužbami, že je zranitelná, nejistá, jako každý. Ale do konce života představuje domov, bezpečný přístav kam se do světa vylétnuvší děti pravidelně vracejí. A jak čas plyne, z maminek se stávají babičky a role se obracejí. Najednou jsou to ony, kdo potřebuje pomoct, poradit, potěšit.
Před pár lety jsem si poprvé uvědomil, jak výrazně se svět za posledních dvacet let změnil, když jsem ve frontě na poště sledoval asi sedmdesátiletou paní, která se snažila dle instrukcí paní na přepážce použít platební kartu. Už jen zasunout kartu správým koncem a stranou bylo pro ni stresující a ponižující. Ztracená v přetechnizovaném světě se snažila jako poslušný žáček pochopit a splnit rady paní na přepážce i pána, který přispěchal na pomoc. A nedávno jsem si to uvědomil znovu u své vlastní šestaosmdesátileté babičky při zkoušení naslouchátka v obchodě. Bezradná, bezbranná, odevzdaná, s trapným pocitem, že tohle zařízení se nikdy nenaučí používat. Samozřejmě, že naučí a že ji pomůžeme, ale pocit, že tahle Země není pro staré, zůstává.
A tak chci tímto blogem nejen poděkovat všem maminkám a babičkám za jejich starostlivost a péči o nás, jejich děti a vnoučata a popřát vše nej k jejich zítřejšímu svátku, ale i poprosit o trpělivost a pochopení, až přijde doba, kdy naše maminky a babičky ztratí sílu a orientaci v neustále měnícím se světě.
Krásný den.
